Finský honič

Historie

Půvabné plemeno v zemi původu znají pod jménem Suomenajokoira. První zmínky o něm pocházejí z  18.století a údajně vzniklo křížením původních finských honičů se psy dovezenými z Francie, Německa a Anglie. Finský honič se používal při lovu zajíců a lišek. Později prokázal, že si poradí i s vysokou zvěří. Plemeno má všechny základní exteriérové i povahové vlastnosti honičů. Stavba jeho těla určitě není robustní. Má dlouhé ušní boltce a pro celou řadu honičů typické trikolorní zbarvení. Je vytrvalý a rychlý a má výborný čich. Stopu zvěře hlásí s nadšením a o jeho hlasu se říká, že je znělý. Ve Finsku se zvláště v minulém století zapisovalo velké množství štěňat, některé prameny uvádějí, že až několik tisíc ročně. V jiných státech se plemeno vyskytuje spíše ojediněle. Je to velká škoda, protože Finský honič je na pohled pěkný a povahově velmi příjemný pes.

Povaha a chování

Finský honič je typickým představitelem FCI skupiny č. VI. V praxi to znamená, že je zvyklý pracovat samostatně a někdy má jinou představu o tom, co je třeba udělat, než jeho majitel. Vůči lidem je Finský honič vysloveně přátelský. Zvlášť pěkný vtah má k dětem. Je učenlivý a v osobním kontaktu velmi příjemný. Stále je to ale lovecký pes, kterého zvěř nadmíru zajímá.

Vzhled

Silný pes, který měří kolem 60 cm, s nižší výškou u fen. Je to tříbarevné plemeno - srst má krátkou podsadu s jemnou texturou, krycí srst dosahuje střední délky a dobře přiléhá.